Existuje hodnotový soulad mezi českou společností a její politickou reprezentací? Jaká je perspektiva Česka? Zamýšlejí se nad ní občané země? Uvažují nad ní politici, kteří zemi reprezentují a měli by ji vést? Potřebujeme vedení a uvažování o Česku stylem „teď a tady“ a „po nás potopa“? Je naší základní potřebou pouze se nacpat a dál nad ničím nepřemýšlet? Říkají nám volby skutečnou pravdu? Obávám se, že ANO. Vize uskupení ANO se sice omezuje na získání co největšího počtu hlasů jakýmkoli způsobem, což rozhodně není optimální princip pro řízení země, jenže kolem 30 procent obyvatel tuto doktrínu schvaluje. Takto získané množství hlasů zajistí na čtyři roky poslancům a dalším členům ANO jídlo, pití, peníze na dovolenou a jejich majiteli imunitu/beztrestnost.

Pokud platí, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, co platí pro stokrát opakovanou pravdu? Žijeme v místě, v době a v situaci, kdy je nezbytné to zjistit. Vědět co je pravda a co je lež přináší kromě mnoha jiných benefitů také nezpochybnitelný užitek. Pomáhá nám to orientovat se ve světě. Příklad: když byl kapsář před sto lety přistižen s rukou v kapse okrádaného, nebyl schopen říci na svoji obhajobu nic. Dnešní kapsář, byv přistižen ve stejné situaci, je schopen tvrdit, že okrádanému vypadla z kapsy peněženka, on si toho všiml a vrací mu ji tam zpátky. Nálezné prý nežádá. Vývoj zřejmě nelze zastavit. Za mého mládí tramvaje brzdily sypáním písku na koleje.

Musím se přiznat, že mi čím dál tím víc vadí výroky zejména evropských, ale i zámořských a českých politiků, týkající se konfliktu na Ukrajině. Shodují se na tom, že nevíme, jak dlouho bude válka na Ukrajině trvat. Jak to, že nevíme? Přece je to zcela jasné. Válka bude trvat tak dlouho, dokud Evropa neposkytne Ukrajině tak masivní a potřebnou vojenskou pomoc, že Ukrajina bude schopna se agresorovi ubránit a obnovit svoji svrchovanost nad celým svým vlastním územím. Vyhnat Rusy jak z východní části své země, kterou Rusko okupuje, i z Krymu.

Velikonoce. Věčný boj dobra se zlem. Pojďme ale na chvíli zapomenout na kraslice, pomlázky a čokoládové zajíčky a zamysleme se nad vnitřním významem Velikonoc. Velký pátek, den smutku, Bílá Sobota, den tichého očekávání a nakonec Hod Boží Velikonoční, den radosti. Ježíš Kristus zemřel aby byla lidem odpuštěna všechna jejich provinění. Vstal z mrtvých, aby všem přinesl naději. Nejen křesťanům. Všem. Porazil smrt. Jistě, všechno jsou to symboly. Kristus nad zlem vítězí pro křesťany vnitřně, pro lidstvo symbolicky. Tenhle inspirativní vzkaz, tahle metafora je platná i přes dvě tisíciletí. Zlo je totiž přítomno pořád.

Aktuálním společenským tématem je v Česku důchod. Ve zprávách i v diskusních pořadech se mluví jen o jeho výši a o věku, kdy má být člověk prohlášen důchodcem. Pracující v obtížných podmínkách budou zvýhodněni. Okamžik odchodu do důchodu ovšem znamená něco mnohem podstatnějšího. Je to celková změna společenského statutu jednotlivce. Člověk přichází o zodpovědnost, která ho provázela po celou pracovní kariéru a která ho desítky let formovala jako lidskou bytost.

Češi se se svým státem většinou neztotožňují. Bohužel. Proč? Není to snad jejich země? Jejich stát? Stát, který si “vybojovali” v roce 1918, který opustili (nebo on opustil je?) v roce 1938 a který jim byl vrácen v roce 1945? Stát o který se z valné části vlastním rozhodnutím (uvědomili si to včas?) připravili v roce 1948 neuváženou volbou  komunistů, který si naivně a nadšeně chtěli opět přivlastnit a uchopit do vlastních rukou v roce 1968. Bylo jim to ruskými tanky znemožněno. Stát, který jim v roce 1989 okolnosti nabídly jako na zlatém podnose a který v posledních letech křiví a (doufejme, že nevědomky) podminovávají, když stejně jako v roce 1948 důvěřují lhářům.

Marka Bendy si vážím. Je to klasický homo politicus. Lidé jako on jsou v politice potřební. Schopnost domluvit se navzdory různosti názorů je v politice žádoucí a ceněná. S jeho názorem, že ANO není nepřítel, však musím nesouhlasit. ANO totiž je nepřítel. Je to účelový spolek usilující o moc jenom a výhradně pro moc samotnou. Na rozdíl od politických stran, které usilují o politickou moc nikoli kvůli moci samotné, nýbrž proto, aby ve volbách získaný vliv použili ve prospěch země. Postupují přitom někdy lépe, někdy hůře. Stejně jako my v našich vlastních životech. Spolek ANO využíval, využívá a bude tuto moc dál využívat výhradně ve prospěch svého zakladatele a majitele.

Hledat širší politickou shodu lze v řadě zemí světa, Česko nevyjímaje, pouze uvnitř skutečné politiky a mezi jejími subjekty. Velmi obtížné až nemožné je hledat takovou shodu mezi politikou založenou na pravidlech liberální demokracie a mezi čímsi, co se sice jako politika tváří, ale ve skutečnosti politikou v pravém slova smyslu není.

Skutečně si většina lidí nevidí za špičku nosu? Čím to, že lidé nejsou schopni vnímat svět v širších souvislostech? Týká se dokonce i spoluobčanů vzdělaných! Za dveřmi máme válku bezprostředně hrozící rozšířením i k nám. V řadě evropských zemí se derou k moci trendy více či méně otevřeně podporující agresora  (Rusko) či kolaborující s ním. V Maďarsku je u moci rusofil Orbán. Nizozemsko má Wilderse, Slovensko Fica, Francie Le Pen, Polsko PiS a v Německu sílí AfD. Strany a jednotlivci usilující o zničení liberální demokracie. Naši nepřátelé. Nepřátelé každého obyčejného člověka, byť si to řada lidí z různých důvodů neuvědomuje. Česko v této, zemi a společnosti nepřátelské formaci, zastupují subjekty jako ANO, SPD a řada dalších malých stran a jednotlivců. Chtělo by se křičet: Hannibal ante portas!

Vše, co člověk vynalezne, každý lidský výtvor, byť sebehodnotnější, může být zneužit. A také zneužit bývá. Podívejme se na institut svobody slova a na lži šířené s odvoláním na tuto základní lidskou svobodu. Počátky svobody projevu souvisejí se vznikem demokracie a najdeme ji už v antických Athénách. Dnes a denně jsme svědky jejího zneužívání při sledování dění v poslanecké sněmovně. Živnou půdou je pro tuhle skutečnost fakt, že velká většina lidí nepřemýšlí, jednak z důvodu zaneprázdnění prací, jednak z důvodu zaneprázdnění zábavou, či jen proto, že přemýšlení je namáhavé.