O co přicházíme volbou Petra Pavla? Pojďme se na blížící se víkendovou volbu prezidenta České republiky podívat z alternativního úhlu pohledu. Pojďme si otevřeně přiznat o co my, občané Česka, přijdeme, když si na dalších pět let zvolíme prezidentem Petra Pavla. Pravděpodobně nebudeme již tak často slýchat z televize názory jisté paní účetní, Manon Lescaut minulé vlády. Paní, která pod vedením svého šéfa připravila Česku největší rozpočtové schodky za celou historii. Zadlužila nás všechny včetně našich dětí až po uši a přidala k tomu ještě dva miliony z erárních peněz na to, aby při rozhazování našich peněz vypadala o dvacet let mladší a o dvacet kilo lehčí.

Společenská diskuze se v Česku vede v hospodách i v parlamentních lavicích. O dění ve společnosti Informují jak soukromá, tak veřejnoprávní média. Deníky Dnes, Lidové noviny plus desítky časopisů a rozhlasových stanic patří Andreji Babišovi a proto o něm mluví hezky, o vládních politicích pak nehezky. Nova, Prima, TV Barrandov a další média jsou v soukromých rukou a jejich nejvlastnějším zájmem je zisk. Finanční. Zisk jim přináší – zjednodušeně – inzerce, sledovanost, prodejnost. Tahle kritéria nemíří na intektuálně vyspělejší publikum. Logicky míří tam, kde mohou zasáhnout největší část populace. K její identifikaci postačí jednoduchá Gaussova křivka.

Jedním z narativů, hojně frekventovaným v české společnosti, je přesvědčení, že Češi jsou jakýmsi specifickým lidem mezi národy Evropy i světa. Tenhle pocit vznikl samovolně během staletí, zřejmě někdy v období husitských válek. Alespoň před touto dobou jej v historii českých zemí nezaznamenávám. Svého vrcholu dosáhl tento pocit v letech 1967 – 1969. Někteří intelektuálové (např. Milan Kundera), nahlíželi společensko-politický vývoj v tehdejším Československu tímto prizmatem. Václav Havel v tomto ohledu s Kunderou nesouhlasil. Dnešní stav české společnosti mu dává za pravdu.

V posledních zhruba dvaceti letech převládl v české společnosti názor, že hospodářské zájmy jsou objektivní, zatímco hodnotová stanoviska jsou subjektivní, osobní. Tak zvanou ekonomickou diplomacii jako prý moderní a funkční stanovisko státu zavedli rukou společnou a nerozdílnou Miloš Zeman a sociální demokracie. Uvedený myšlenkový směr ovšem není specialitou Česka. Setkáváme se s ním i v řadě dalších liberálně demokratických zemích. Myslím, že je nejvyšší čas tenhle narativ změnit.

Poučka, která říká, že národ, který se nepoučí ze své historie, si ji musí prožít znova, mi v nynejším předvolebním čase tane na mysli s mrazivou jasností čím dál častěji. Paralela se situací v Česku dnes a před 76 lety je alarmující. Po 2.světové válce jsme se m.j. díky hrdinům operace Antropoid ocitli na straně vítězů a mířili jsme mezi demokratické země Evropy a světa. Jenže. Před volbami v roce 1946 se k moci bezohledně drala antisystémová, antidemokratická a prosovětská KSČ. Slibovala lidem ráj na zemi. Všichni budou mít všechno v takové míře v jaké potřebují. Všichni si budou rovni ve společnosti i před zákonem. Odmítáme americký Marshallův plán! Náš největší přítel, Sovětský svaz nám dodá veškeré potřebné množství uhlí, oceli i pšenice! Množství občanů se nechalo zmást a dali (v Česku) komunistům ve volbách přes 40% hlasů. Jak to dopadlo?

Poslanecká sněmovna v novém složení se občanům zatím ještě nestačila výrazněji zapsat do povědomí. Nová vláda také za sebou ještě nemá obvyklých sto dní, během nichž se džentlmensky její činnost nehodnotí. Řadu rozdílů oproti minulé reprezentaci státu však již zaznamenat můžeme. V čem je současné vedení země podobné tomu minulému a v čem se liší? Fialova vláda se bohužel podobá té Babišově v jazykové vybavenosti svých členů. V dnešní době by angličtina měla být samozřejmou součástí profesní vybavenosti každého člena vlády. Polština ji prostě není schopna nahradit. Ale pojďme od podobnosti k rozdílům. Těch je více.

Miloš Zeman veřejnosti sdělil, že nejmenuje premiérem navrženého ministra zahraničních věcí. Ústavní krize, vyvolaná prezidentem republiky, právě začíná. Otázka po způsobilosti tohoto prezidenta zastávat svůj úřad je tudíž naprosto na místě. Nepodepisuje se Zemanův zdravotní stav na jeho úsudku? Uvědomuje si ten člověk vůbec, co svým svévolným jednáním této zemi způsobuje? Ústava České republiky zcela prostě předepisuje: prezident na návrh premiéra jmenuje členy vlády. Na této větě není nic nejasného. Na stole je v této chvíli politický problém. Obracet se na Ústavní soud není vůbec potřeba.

Prezident České republiky není monarcha, ani diktátor. Je to obyčejný úředník. Ten stávající, Zeman, není ani Masaryk, ani Havel. Vliv dvou posledně jmenovaných na českou politickou scénu vycházel z jejich morální autority. Z toho typu autority, jímž současný prezident Zeman nedisponuje. Vzhledem ke svému buranství a sprostotě ani disponovat nemůže. Že buran sedí na hradě a na zámku je tragikomický paradox. Modrou krev ani omylem nemá, jeho chování není šlechtické, nýbrž plebejské.

Představme si hypotetickou situaci, že Babiš prohraje nadcházející volby. Není to nic, co by se nemohlo stát, ba je to dokonce dost pravděpodobné. Když po volbách ztratí vliv na státní správu, nebude nadále moci ovlivňovat rozhodování úředníků ministerstva financí, ministerstva průmyslu a obchodu, ministerstva pro místní rozvoj ani ministerstva pro životní prostředí. Ztratí vliv na policii, na státní zastupitelství, na všechny složky ministerstva vnitra i ministerstva spravedlnosti. Bude mu hrozit nestranné vyšetření jeho kauz. Což znamená reálnou hrozbu vězení. Bude-li konečně nastolena vláda práva, Babiš spravedlnosti neunikne. Musel by zmizet na některou ze svých nemovitostí, které si po celém světě za hlasy svých voličů koupil.

Pan prezident má velmi ambiciózní plán obnovy Česka. Ale zatím je ještě v plenkách. Napsal nedávno hradní mluvčí Ovčáček na svůj twitter. Připomělo mi to titulek „pilulka na slabou erekci“, který jsem onehdá zahlédl na Novinky.cz. To jako viagra light? Jako novinář by Ovčáček měl být k roztomilým možnostem češtiny pozornější. Co, nebo kdo je to v plenkách? O panu prezidentovi se to šušká už několik let. Řada lidí si statement hradního mluvčího přečte jako potvrzení zprávy, která se mezi prostým lidem už dávno šíří. Ne, že by Česko takový plán nepotřebovalo. Po dvou celonárodních katastrofách, které zemi v poslední době potkaly (vláda komunistického estébáka a epidemie covid-19), je země v absolutním rozvratu morálním a těsně před kolapsem hospodářským.