Velké části obyvatel Česka je lhostejné, zda žijí ve svobodné zemi. Možnost svobodně cestovat, svobodně studovat a zvolit si svoje povolání, svobodně si zvolit region či zemi v níž budou žít a pracovat, pro ně nic neznamená.  Svoboda pro ně nepředstavuje základní hodnotu. Základní hodnotou je pro tyhle občany plný nákupní košík. Dovolená u moře nebo na horách. Teplé místo v zaměstnání, bez nutnosti se průběžně vzdělávat a bez hrozby kontroly  pracovních výsledků. Možnost požadovat stále vyšší platy, aniž by si zvyšovali kvalifikaci nebo podávali větší výkon.

Česku chybí definice veřejného zájmu. Ve stavebnictví, v politice, ve školství, ve zdravotnictví, v oblasti životního prostředí i dalších oblastech by existence takové normy společnosti prospěla. Veřejným zájmem jistě je informace zda a jakým způsobem hodlá osoba usilující o úřad premiéra řešit svůj, nepochybně existující, střet zájmů. Nejde přitom o lex Babiš.

Současné dění ve světě i v Česku nabízí celou řadu srovnání s událostmi v minulosti. Invaze Putinových hord na východ Ukrajiny kvůli údajné ochraně tamních Rusů odpovídá Hitlerově okupaci Sudet lživě prohlašované za ochranu sudetských Němců. Trumpův appeasement vůči Putinovi je srovnatelný s Chamberlainovým a Daladierovým appeasementem vůči Hitlerovi. Neochota civilizovaného světa přestat se bavit, přestat si užívat a připustit si reálnou hrozbu dnešních barbarů z východu, odpovídá neochotě Římanů bránit se  tehdejším barbarům, přicházejícím rovněž z východu

Pokud agresor napadne svoji oběť, lze docílit míru dvěma způsoby. Buď kapitulací oběti, nebo porážkou agresora. Politika dokáže nalézt spoustu  odstínů v obou variantách, nicméně základním řešením je buď jedno, či druhé. Současné kroky prezidenta Trumpa vnímám prizmatem jeho úsilí o získání Nobelovy ceny míru.

Předesílám, že důvodem této mojí úvahy je obava z volebního úspěchu nesystémových subjektů. Tedy ze situace, kdy by země mohla být k jejímu neprospěchu ovládnuta lidmi, jejichž volební úspěch by byl zajištěn voličskými hlasy méně informovaných, řekněme, občanů. V antickém Řecku zrozená demokracie byla demokracií pouze pro plnohodnotné athénské občany. Všeobecné volební právo vzniklo v demokratických zemích až koncem 19. a počátkem 20. století a prosazovalo se pomalu a postupně.

Jde o všechno! Letošní parlamentní volby mohou uvrhnout Česko do morální bídy, jakou od roku 1989 nepamatujeme. Může dojít ke zničení Česka jako demokratické země vládou ANO + SPD, ev. Stačilo. Jde skutečně o všechno. Česku hrozí vláda estébáckého udavačského fízla, fašistického politického podnikatele a komunistů. A co se děje na veřejnosti? Podívejme se na problémy, které aktuálně mají jednotlivé politické subjekty. ANO směřuje k situaci, kdy bude jeho šéf a majitel odsouzen kvůli prokazatelné kriminální aktivitě. Šéf SPD je obžalován z propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Komunisté, kteří ruinovali naši zemi dlouhých čtyřicet let, mají opět našlápnuto do poslanecké sněmovny.

Při nedávném odchodu jednoho souostroví v Tichém oceánu z francouzské koloniální říše jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé, jak je pro kolonialisty obtížné jakoukoli kolonii se svého svazku propustit, za druhé, jakým způsobem se různé velmoci v minulosti k problému postavily a jak se k němu staví dnes. Žádná z metropolitních zemí se svých kolonií nevzdávala dobrovolně. Spojené Státy vznikly ozbrojeným odporem proti Spojenému království. V dobré paměti je rovněž válka Francie proti osamostatňujícímu se Alžírsku. Příběh konce britské kolonie Indie a vznik Pákistánu, Bangladéše a dnešní Indické republiky je samostatnou kapitolou. Ve své knize „O půlnoci přijde svoboda“ ji nezapomenutelně popsali Dominique Lapierre a Larry Collins.

Ve svém pojednání “Proč nejsem komunistou“ uvádí Karel Čapek řadu důvodů, proč nemůže podporovat komunisty, nebo dokonce být členem KSČ. Když jsem si po letech opět přečetl jeho slova, uvědomil jsem si, že obdobně by dnes mohl říci, proč nemůže podporovat ANO Andreje Babiše. Jak komunisté, tak ANO, chtějí především vládnout, nikoli zlepšovat životy lidí. Morálka komunistů, stejně jako morálka ANO, není morálka pomoci. Je nelidská a násilná. Je založena na nepravdách, na lži. Občas samozřejmě zalžeme všichni. Založit na lži politickou kariéru je však něco diametrálně odlišného.

Blahobyt a bezpečnost. Dvě věci, jejichž splněnì občané od státu právem požadují. Platí za jejich naplnění svojí prací a svými daněmi. Ty dvě věci působí ovšem obvykle proti sobě. Akcenty sociální se v míru dotýkají občanů více a bezprostředněji než akcenty bezpečnostní, které se na první pohled jeví jako vzdálené a aktuálně nepodstatné. Podobně jako v roce 1913, kdy si Evropa užívala “belle epoque”. Důležitost bezpečnosti a blahobytu v reálně existující světové politické situaci by měli občanům objasňovat politici.

Mám velmi rozporuplné pocity z celé řady diskuzí, které dlouhodobě probíhají v českém veřejném prostoru. Způsob, jimž společnost přistupuje k informacím, mi silně připomíná naše fotbalová utkání v žákovských letech na plácku u mlýna. Jmenuje se to „všichni za balónem“. K tomuto zamyšlení mě přiměla dnešní debata v OVM. Zástupkyně zločinného uskupení ANO si zde dovolila tvrdit, že poslední „aféra“ s bitcoinovým darem je „největší skandál od roku 1989“. Když ponechám balón balónem a podívám se na celou hru s nezbytným odstupem, napadá mě celá řada skandálů Babišovy bojůvky ANO, které jsou nesrovnatelně větší. Nebudu je vyjmenovávat, všichni je dobře známe.