Aktuálním společenským tématem je v Česku důchod. Ve zprávách i v diskusních pořadech se mluví jen o jeho výši a o věku, kdy má být člověk prohlášen důchodcem. Pracující v obtížných podmínkách budou zvýhodněni. Okamžik odchodu do důchodu ovšem znamená něco mnohem podstatnějšího. Je to celková změna společenského statutu jednotlivce. Člověk přichází o zodpovědnost, která ho provázela po celou pracovní kariéru a která ho desítky let formovala jako lidskou bytost.
Současně ztrácí respekt, který mu odpovědnost vytvářela. Převrací se denní režim. Den nemá žádnou strukturu. Všechno válcuje nuda. Člověk je de facto prohlášen starým. Kdo chce být co nejdřív starý, zvedněte ruku. Opravdu po tomhle každý touží? Zjednodušeně řečeno je člověk mladý, pokud pracuje. Každý jednotlivec je sám architektem svého vlastního života. Svobodný člověk nepřipouští, aby byl za jeho život odpovědný někdo jiný. Copak se má o mě starat stát? Proč? Doba, kterou Češi a Češky tráví ve starobním důchodu, se prodlužuje. Od počátku tisíciletí se protáhla o víc než čtyři roky. Trvá teď průměrně zhruba 24 let a tři měsíce. Téměř třetina života. Vyplývá to z důchodové statistické ročenky, kterou zveřejnila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ). Podle údajů se seniorky a senioři dožívají vyššího věku než dřív. V roce 2030 bude průměrný věk dožití muže 80 let, u ženy to bude 85 let. Někteří lidé touží po důchodu už od zahájení své pracovní kariéry. Ovšem celá řada lidí se chvíli odchodu do důchodu a jeho atributům vzpěčuje. Respektive odmítají přijmout společenský status, který je s důchodem spojován. Odchod do důchodu rovná se totiž – ať chceme či nechceme – alespoň v české kotlině, nástupu na první schod ke schodišti krematoria. Na otázku zda se mu chce zemřít, odpoví většina lidí, že ne. Na otázku zda si přeje odejít do důchodu, odpoví obdobná většina populace, že už se nemůže dočkat. Vyčůraní havlíčkové, okamurové a všechny možné schilerové uvedeného rozporu bezskrupulózně využívají. Přesvědčují občany, že nástup do důchodu je totéž jako vstup do islámského nebe, kde si člověk užívá co hrdlo ráčí ve společnosti vstřícných panen. Pokud vláda Petra Fialy uvažuje z nezbytných ekonomických příčin o posunutí věku odchodu do důchodu, zdvíhají proti ní džihád a fatvu. Chápu. Tihle nepotřebují zdravé lidi. Potřebují nemocné důchodce, kteří jim dají svůj hlas a po volbách spořádaně zemřou. Brojení proti zvýšení důchodového věku je totiž nejen nožem do zad dětem a vnukům, ale v neposlední řadě také poloniem sypaným do vlastního čaje i (na)stávajícím důchodcům. Přechod z režimu pracovního do režimu důchodového je rána bucharem, která v mžiku rozdrtí vše, co člověk léta budoval a co ho jako člověka z velké části utváří. Koneckonců to už před víc než stopadesáti lety připomněl Fridrich Engels ve svém dílku „Podíl práce na polidštění opice“. Každý se s tím okamžikem vypořádává. Někdo snáz, někdo obtížněji, někdo je toho téměř neschopen. Zahrádka? Koníčky? Vnoučata? Začít se něčemu z uvedeného věnovat, pokud jste si za čtyřicet let v práci nevybudovali vztah ke skalničkám, je stejně obtížné jako vstoupit do svářečského kurzu nebo se začít učit čínsky. Ovšem největší nebezpečí přinášené důchodem je zhoršení zdraví. Přestanete se potřebovat hýbat a přestanete potřebovat myslet. Přestanete se zajímat o své okolí i o společnost. Začnete neuvěřitelně rychle stárnout. Přestane vám sloužit tělo i mozek. V důsledku toho se stanete voličem ANO. Jednou, maximálně dvakrát než zemřete mu stihnete dát u voleb svůj hlas. Vaše děti a vnuci vám přestanou rozumět. Spolužáci, kteří se zachovali jako vy, vás předejdou na hřbitov. A pak zemřete, nerespektován okolím, dětmi, vnuky a ani tím Babišem. Který se obrátí k mladším, které bude přesvědčovat, že věk odchodu do důchodu se nesmí v žádném případě prodlužovat.
Myšlenky a reflexe 