Ne zcela zřídka se i mezi vzdělanými lidmi setkávám s názorem, že Andrej Babiš a prezident Petr Pavel jsou ze stejné líhně a nemají si co vyčítat ani oni, ani jejich příznivci. Nejsou. Ani omylem. Negramot versus sečtělý muž. Petr Pavel studoval vojenskou akademii v Brně a vysokou vojenskou školu ve Vyškově. Připravoval se na činnost ve vojenském zpravodajství. Jejím cílem byla v konci konců služba vlasti, byť tehdy komunistické. II.správa StB, jejímž příslušníkem byl Andrej Babiš, bylo něco naprosto odlišného.

Karel Havlíček v nedávných nedělních Otázkách Václava Moravce tvrdil, že digitalizace stavebního řízení je nejhorší selhání vlády od revoluce. Hmmm. Okamžitě mě napadá, že díky problémům při spouštění zcela nového IT systému nikdo nezemřel. Skutečným selháním s brutálními následky je tragikomické působení vlády ANO a tehdejšího premiéra Babiše za epidemie covidu. V důsledku chaotického postupu zmíněné vlády jejímž členem byl i Karel Havlíček zemřelo v Česku cca 40 tisíc lidí!!  

Existuje vůbec něco jako česká politika? Resp. máme v Česku vůbec politiky hodné toho označení? Politikem byl zcela jistě Churchill. Vedl svůj národ v obtížné době a nesliboval nemožné. „Mohu vám slíbit jen krev, pot a slzy“, řekl při nástupu do funkce premiéra v roce 1940. Vystřídal Nevilla Chamberlaina, který lidem sliboval mír a přinesl jim válku. S tím přicházejí někteří čeští „politici“  i dnes.

Nejvyšším společenským zájmem občanů Česka je jejich bezpečnost. V míru je význam bezpečnosti srovnatelný s důležitostí ekonomiky, v ohrožení role bezpečnosti roste. Mír jsme v Evropě měli téměř osmdesát let, takže jsme zapomněli, že také být nemusí. Současná situace v Evropě i ve světě je od pohody oněch let velmi daleko. Nenamlouvejme si, že případný útok Číny na Tchajwan se Česka nedotkne (do moderních aut jsou potřeba čipy). Pokud propukne větší konflikt na Blízkém Východě, dotkne se nás rovněž (neprůjezdný Suez zdraží veškerý dovoz z východní polokoule). A nyní Rusko. Rusko je teroristický stát ovládaný zločineckou strukturou. Ruská válka na východě Evropy, která se nás už dotýká bezprostředně (ropa, plyn), má spolu s uvedenými ohnisky napětí potenciál vyvolat celosvětový konflikt. Je na něj naše společnost připravena?

Existuje hodnotový soulad mezi českou společností a její politickou reprezentací? Jaká je perspektiva Česka? Zamýšlejí se nad ní občané země? Uvažují nad ní politici, kteří zemi reprezentují a měli by ji vést? Potřebujeme vedení a uvažování o Česku stylem „teď a tady“ a „po nás potopa“? Je naší základní potřebou pouze se nacpat a dál nad ničím nepřemýšlet? Říkají nám volby skutečnou pravdu? Obávám se, že ANO. Vize uskupení ANO se sice omezuje na získání co největšího počtu hlasů jakýmkoli způsobem, což rozhodně není optimální princip pro řízení země, jenže kolem 30 procent obyvatel tuto doktrínu schvaluje. Takto získané množství hlasů zajistí na čtyři roky poslancům a dalším členům ANO jídlo, pití, peníze na dovolenou a jejich majiteli imunitu/beztrestnost.

Pokud platí, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, co platí pro stokrát opakovanou pravdu? Žijeme v místě, v době a v situaci, kdy je nezbytné to zjistit. Vědět co je pravda a co je lež přináší kromě mnoha jiných benefitů také nezpochybnitelný užitek. Pomáhá nám to orientovat se ve světě. Příklad: když byl kapsář před sto lety přistižen s rukou v kapse okrádaného, nebyl schopen říci na svoji obhajobu nic. Dnešní kapsář, byv přistižen ve stejné situaci, je schopen tvrdit, že okrádanému vypadla z kapsy peněženka, on si toho všiml a vrací mu ji tam zpátky. Nálezné prý nežádá. Vývoj zřejmě nelze zastavit. Za mého mládí tramvaje brzdily sypáním písku na koleje.

Musím se přiznat, že mi čím dál tím víc vadí výroky zejména evropských, ale i zámořských a českých politiků, týkající se konfliktu na Ukrajině. Shodují se na tom, že nevíme, jak dlouho bude válka na Ukrajině trvat. Jak to, že nevíme? Přece je to zcela jasné. Válka bude trvat tak dlouho, dokud Evropa neposkytne Ukrajině tak masivní a potřebnou vojenskou pomoc, že Ukrajina bude schopna se agresorovi ubránit a obnovit svoji svrchovanost nad celým svým vlastním územím. Vyhnat Rusy jak z východní části své země, kterou Rusko okupuje, i z Krymu.

Velikonoce. Věčný boj dobra se zlem. Pojďme ale na chvíli zapomenout na kraslice, pomlázky a čokoládové zajíčky a zamysleme se nad vnitřním významem Velikonoc. Velký pátek, den smutku, Bílá Sobota, den tichého očekávání a nakonec Hod Boží Velikonoční, den radosti. Ježíš Kristus zemřel aby byla lidem odpuštěna všechna jejich provinění. Vstal z mrtvých, aby všem přinesl naději. Nejen křesťanům. Všem. Porazil smrt. Jistě, všechno jsou to symboly. Kristus nad zlem vítězí pro křesťany vnitřně, pro lidstvo symbolicky. Tenhle inspirativní vzkaz, tahle metafora je platná i přes dvě tisíciletí. Zlo je totiž přítomno pořád.

Aktuálním společenským tématem je v Česku důchod. Ve zprávách i v diskusních pořadech se mluví jen o jeho výši a o věku, kdy má být člověk prohlášen důchodcem. Pracující v obtížných podmínkách budou zvýhodněni. Okamžik odchodu do důchodu ovšem znamená něco mnohem podstatnějšího. Je to celková změna společenského statutu jednotlivce. Člověk přichází o zodpovědnost, která ho provázela po celou pracovní kariéru a která ho desítky let formovala jako lidskou bytost.

Češi se se svým státem většinou neztotožňují. Bohužel. Proč? Není to snad jejich země? Jejich stát? Stát, který si “vybojovali” v roce 1918, který opustili (nebo on opustil je?) v roce 1938 a který jim byl vrácen v roce 1945? Stát o který se z valné části vlastním rozhodnutím (uvědomili si to včas?) připravili v roce 1948 neuváženou volbou  komunistů, který si naivně a nadšeně chtěli opět přivlastnit a uchopit do vlastních rukou v roce 1968. Bylo jim to ruskými tanky znemožněno. Stát, který jim v roce 1989 okolnosti nabídly jako na zlatém podnose a který v posledních letech křiví a (doufejme, že nevědomky) podminovávají, když stejně jako v roce 1948 důvěřují lhářům.