Marka Bendy si vážím. Je to klasický homo politicus. Lidé jako on jsou v politice potřební. Schopnost domluvit se navzdory různosti názorů je v politice žádoucí a ceněná. S jeho názorem, že ANO není nepřítel, však musím nesouhlasit. ANO totiž je nepřítel. Je to účelový spolek usilující o moc jenom a výhradně pro moc samotnou. Na rozdíl od politických stran, které usilují o politickou moc nikoli kvůli moci samotné, nýbrž proto, aby ve volbách získaný vliv použili ve prospěch země. Postupují přitom někdy lépe, někdy hůře. Stejně jako my v našich vlastních životech. Spolek ANO využíval, využívá a bude tuto moc dál využívat výhradně ve prospěch svého zakladatele a majitele.

Hledat širší politickou shodu lze v řadě zemí světa, Česko nevyjímaje, pouze uvnitř skutečné politiky a mezi jejími subjekty. Velmi obtížné až nemožné je hledat takovou shodu mezi politikou založenou na pravidlech liberální demokracie a mezi čímsi, co se sice jako politika tváří, ale ve skutečnosti politikou v pravém slova smyslu není.

Skutečně si většina lidí nevidí za špičku nosu? Čím to, že lidé nejsou schopni vnímat svět v širších souvislostech? Týká se dokonce i spoluobčanů vzdělaných! Za dveřmi máme válku bezprostředně hrozící rozšířením i k nám. V řadě evropských zemí se derou k moci trendy více či méně otevřeně podporující agresora  (Rusko) či kolaborující s ním. V Maďarsku je u moci rusofil Orbán. Nizozemsko má Wilderse, Slovensko Fica, Francie Le Pen, Polsko PiS a v Německu sílí AfD. Strany a jednotlivci usilující o zničení liberální demokracie. Naši nepřátelé. Nepřátelé každého obyčejného člověka, byť si to řada lidí z různých důvodů neuvědomuje. Česko v této, zemi a společnosti nepřátelské formaci, zastupují subjekty jako ANO, SPD a řada dalších malých stran a jednotlivců. Chtělo by se křičet: Hannibal ante portas!

Vše, co člověk vynalezne, každý lidský výtvor, byť sebehodnotnější, může být zneužit. A také zneužit bývá. Podívejme se na institut svobody slova a na lži šířené s odvoláním na tuto základní lidskou svobodu. Počátky svobody projevu souvisejí se vznikem demokracie a najdeme ji už v antických Athénách. Dnes a denně jsme svědky jejího zneužívání při sledování dění v poslanecké sněmovně. Živnou půdou je pro tuhle skutečnost fakt, že velká většina lidí nepřemýšlí, jednak z důvodu zaneprázdnění prací, jednak z důvodu zaneprázdnění zábavou, či jen proto, že přemýšlení je namáhavé.

O co přicházíme volbou Petra Pavla? Pojďme se na blížící se víkendovou volbu prezidenta České republiky podívat z alternativního úhlu pohledu. Pojďme si otevřeně přiznat o co my, občané Česka, přijdeme, když si na dalších pět let zvolíme prezidentem Petra Pavla. Pravděpodobně nebudeme již tak často slýchat z televize názory jisté paní účetní, Manon Lescaut minulé vlády. Paní, která pod vedením svého šéfa připravila Česku největší rozpočtové schodky za celou historii. Zadlužila nás všechny včetně našich dětí až po uši a přidala k tomu ještě dva miliony z erárních peněz na to, aby při rozhazování našich peněz vypadala o dvacet let mladší a o dvacet kilo lehčí.

Společenská diskuze se v Česku vede v hospodách i v parlamentních lavicích. O dění ve společnosti Informují jak soukromá, tak veřejnoprávní média. Deníky Dnes, Lidové noviny plus desítky časopisů a rozhlasových stanic patří Andreji Babišovi a proto o něm mluví hezky, o vládních politicích pak nehezky. Nova, Prima, TV Barrandov a další média jsou v soukromých rukou a jejich nejvlastnějším zájmem je zisk. Finanční. Zisk jim přináší – zjednodušeně – inzerce, sledovanost, prodejnost. Tahle kritéria nemíří na intektuálně vyspělejší publikum. Logicky míří tam, kde mohou zasáhnout největší část populace. K její identifikaci postačí jednoduchá Gaussova křivka.

Jedním z narativů, hojně frekventovaným v české společnosti, je přesvědčení, že Češi jsou jakýmsi specifickým lidem mezi národy Evropy i světa. Tenhle pocit vznikl samovolně během staletí, zřejmě někdy v období husitských válek. Alespoň před touto dobou jej v historii českých zemí nezaznamenávám. Svého vrcholu dosáhl tento pocit v letech 1967 – 1969. Někteří intelektuálové (např. Milan Kundera), nahlíželi společensko-politický vývoj v tehdejším Československu tímto prizmatem. Václav Havel v tomto ohledu s Kunderou nesouhlasil. Dnešní stav české společnosti mu dává za pravdu.

V posledních zhruba dvaceti letech převládl v české společnosti názor, že hospodářské zájmy jsou objektivní, zatímco hodnotová stanoviska jsou subjektivní, osobní. Tak zvanou ekonomickou diplomacii jako prý moderní a funkční stanovisko státu zavedli rukou společnou a nerozdílnou Miloš Zeman a sociální demokracie. Uvedený myšlenkový směr ovšem není specialitou Česka. Setkáváme se s ním i v řadě dalších liberálně demokratických zemích. Myslím, že je nejvyšší čas tenhle narativ změnit.

Poučka, která říká, že národ, který se nepoučí ze své historie, si ji musí prožít znova, mi v nynejším předvolebním čase tane na mysli s mrazivou jasností čím dál častěji. Paralela se situací v Česku dnes a před 76 lety je alarmující. Po 2.světové válce jsme se m.j. díky hrdinům operace Antropoid ocitli na straně vítězů a mířili jsme mezi demokratické země Evropy a světa. Jenže. Před volbami v roce 1946 se k moci bezohledně drala antisystémová, antidemokratická a prosovětská KSČ. Slibovala lidem ráj na zemi. Všichni budou mít všechno v takové míře v jaké potřebují. Všichni si budou rovni ve společnosti i před zákonem. Odmítáme americký Marshallův plán! Náš největší přítel, Sovětský svaz nám dodá veškeré potřebné množství uhlí, oceli i pšenice! Množství občanů se nechalo zmást a dali (v Česku) komunistům ve volbách přes 40% hlasů. Jak to dopadlo?

Poslanecká sněmovna v novém složení se občanům zatím ještě nestačila výrazněji zapsat do povědomí. Nová vláda také za sebou ještě nemá obvyklých sto dní, během nichž se džentlmensky její činnost nehodnotí. Řadu rozdílů oproti minulé reprezentaci státu však již zaznamenat můžeme. V čem je současné vedení země podobné tomu minulému a v čem se liší? Fialova vláda se bohužel podobá té Babišově v jazykové vybavenosti svých členů. V dnešní době by angličtina měla být samozřejmou součástí profesní vybavenosti každého člena vlády. Polština ji prostě není schopna nahradit. Ale pojďme od podobnosti k rozdílům. Těch je více.