Kolonialismus

Při nedávném odchodu jednoho souostroví v Tichém oceánu z francouzské koloniální říše jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé, jak je pro kolonialisty obtížné jakoukoli kolonii se svého svazku propustit, za druhé, jakým způsobem se různé velmoci v minulosti k problému postavily a jak se k němu staví dnes. Žádná z metropolitních zemí se svých kolonií nevzdávala dobrovolně. Spojené Státy vznikly ozbrojeným odporem proti Spojenému království. V dobré paměti je rovněž válka Francie proti osamostatňujícímu se Alžírsku. Příběh konce britské kolonie Indie a vznik Pákistánu, Bangladéše a dnešní Indické republiky je samostatnou kapitolou. Ve své knize „O půlnoci přijde svoboda“ ji nezapomenutelně popsali Dominique Lapierre a Larry Collins.

Nevynechali žádné tehdejší téma ani žádnou z řady krutostí, které zmiňovaný proces provázely. Přičemž nešlo o krutosti Britů vůči kolonii, nýbrž o krutosti muslimů vůči hindům a obráceně v jedné a téže do té doby jednotné zemi. Co mě však fascinuje, je způsob, jímž se metropole dříve či později dokázaly s bývalými koloniemi vyrovnat. Jak pro obě strany výhodné vztahy dokázaly vytvořit, udržovat a rozvíjet. Spojené Státy a Velká Británie jsou dnes velmi blízkými spojenci. Stejně tak Francie a některé z jejích bývalých kolonií v Africe i v někdejší Indočíně. Jiné země přijaly status zámořského území Francie, přijatelný pro obě strany. I strašlivě decimované Kongo má dnes s Belgií standardní vztahy, podobně jako Namibie s Německem a třeba Indonésie s Nizozemskem. Všechny uvedené „separace“ proběhly před dvěma sty až několika desítkami let. Aktuálně prožíváme úsilí řady zemí o odpoutání se z koloniální říše Ruska. Gruzie, Čečna, Moldavsko a samozřejmě Ukrajina. Dnešní Rusko je poslední koloniální mocností na světě. Své kolonie si udržuje násilím, stejně jako to činily v minulosti všechny metropole. Jenže celý svět je  dnes o desítky a stovky let dál. Rusko zamrzlo v 19. století. Kdo nenavštívil ruskou vesnici kdesi kolem Uralu, či dál na východ, neumí si život tamních obyvatel představit. Podmínky, v nichž žijí, se od 19.století příliš nezměnily. Jedinou nadějí pro ně je, že se imperialistické Rusko rozpadne. Jsem v tomto směru optimistou. V roce 1975 jsem si v časopise Listy, vydávaném Pavlem Tigridem v Paříži, přečetl článek Andreje Amalrika. Jmenoval se „Přežije Sovětský Svaz rok 1984?“ Nevěřil jsem tomu tehdy. A Amalrik se spletl o pouhých sedm let. Dnešní Putinova autokracie se od carského ani sovětského režimu příliš neliší. Putin má vůli k moci, byť si myslím, že Schopenhauera nikdy nečetl. Zákeřně přepadl zemi, které pouze dvě desetiletí předtím garantoval nedotknutelnost jejích hranic. Tím si z Ukrajinců vyrobil tak zavilé nepřátele, že bude obyčejným lidem na obou stranách hranice trvat desítky, možná stovky let po jeho smrti, než k sobě najdou obyčejnou lidskou cestu. Jakou si užívají Britové, Američané, Indové, Francouzi, Kaledoňané, Nizozemci, Indonésané a další. V tomto ohledu držím palce obyčejným Rusům, i jimi porobeným národům. Musejí se ovšem zbavit Putina, který je utlačuje všechny stejně.