V Divadle v Dlouhé jsem včera zhlédl představení Konec rudého člověka. Jde o scénické zpracování skvělé knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Představení stejně jako kniha nabízí pohled do současné ruské společnosti. Třeba reakci ruského dědy, který při zhlédnutí televizního záznamu z činnosti automatického systému pro detekci výbušnin končící jeho výbuchem a zničením prohlásí: taková škoda. Copak nemáme dost lidí? Z toho mrazí. Ale je to dokonalá ilustrace ruského vnímání světa a jednotlivého lidského života. Čechov na druhou.
Režisérovi Vajdičkovi se podařilo dokonale scénicky zachytit specifickou přetrvávající odpornost ruského vnímání skutečnosti. Významně mu pomáhá scénografie, která na začátku představení jakoby otevírala okno do Ruska, které na konci představení opět zavírá. Jako bychom sledovali cosi, co je v jakési podivné výkladní skříni a co se nás bezprostředně netýká. Ale ono se nás to týká. Je to současné Rusko. Představení by měli povinně navštěvovat všichni ti, kteří s Putinem souhlasí a podporují ho. Konečná, Okamura, Fico, Orbán, Babiš. Odporné figury najdeme v každé společnosti, ale Rusko je jimi tvořeno. Jsou jeho esencí. Inscenace mě utvrdila v mém názoru. Postavit kolem Ruska (imaginární?) vysokou tlustou betonovou zeď s nahoře zabetonovanými skleněnými střepy. Všemi prostředky mu zabránit v ovlivňování života na Zemi. Ta společnost je jiná, nemocná a soužití s ní není v současné době možné. Zda to někdy možné bude? Jsem skeptický. Za sto let?
Myšlenky a reflexe 