Zdaníme dědictví?

Společnost vytvářela elity ve všech etapách a formách svého vývoje. Počínaje společnostmi kmenovými, přes otrokářské, feudální, socialisticko-komunistické až po společnost liberálně-demokratickou. Základem vytváření elit byl vždy majetek, byť v nejrůznější formě. Od množství dobytka přes počet otroků, rozlehlosti vlastněného území, rozmanitosti a struktury výrobních prostředků až po vlastnictví akcií a bankovních kont. Společenský vývoj směřoval naopak k narušování hegemonie elit. Od Magny charty přes francouzskou revoluci k bolševickému převratu v Rusku. Proč se přesto nikdy nepodařilo vzniku elit zabránit?

A proč se díky tomu nikdy nepodařilo uspořádat společnost tak, aby nevznikaly animozity mezi jednotlivými společenskými třídami? Animozity, které vždy přerostly v nenávist, jejímiž obětmi se posléze elity staly? Proč musela být uťata hlava Karlu II., Ludvíku XVI. a proč musela být zmasakrována rodina Romanovců? A proč se dnes musíme obávat moci individuí jako je Babiš, Okamura, Trump či Putin, které rozsévají a posilují ve společnosti nenávist? Protože člověk chce stále víc. Ačkoli nejdokonalejší společenskou formou – zatím – je moderní liberální demokracie, ani tato se nedokázala s problematikou společenské nerovnosti a vzniku elit vypořádat. Přestože se její zakladatelé a tvůrci počínaje Johnem Stuartem Millem, přes Benjamina Constanta, Jamese Madisona až ke Karlu Popperovi, Václavu Havlovi a Baracku Obamovi snažili zabudovat do jejích základů rovné příležitosti pro každého. Tenhle postulát platí samozřejmě i v současných formách liberální demokracie. Ve skutečnosti ovšem v plnosti pouze na papíře. Což je zdrojem společenského napětí, které se stále zvyšuje. V řadě zemí, Česko nevyjímaje, se toto napětí transformuje v nenávist jedné poloviny společnosti vůči druhé. Byť dnes lůzři, které ve svých dílech popisuje Balzac, Zola, Dickens, nebo i Marie Majerová či Petr Bezruč, neexistují. Lidé se mají dobře, a přesto jsou schopni akceptovat spoustu lživých negativních narativů. Protože elity opravdu stále existují. Jsou vytvářeny cílevědomostí, přičinlivostí a vzdělaností. Tedy přirozenými, pozitivními lidskými vlastnostmi. Přesto (nebo právě proto? neboť všichni lidé uvedené vlastnosti nemají) sehrávají ve společnosti negativní roli. Je totiž skutečností, že na začátku života stojíme hypoteticky všichni na stejné startovní čáře. Ale opravdu jen hypoteticky. Chlapec nebo děvče, kteří se narodí rodičům se základním či středoškolským vzděláním v malé vesnici v Beskydech musí vynaložit větší úsilí, aby se stali žádanými právníky v hlavním městě, nežli syn či dcera právníka s již prosperující kanceláří tamtéž. Mluvím o přístupu ke vzdělání i o ekonomických aspektech. Upřímně, sám se trochu děsím toho, co píšu. Připadá mi to dost levičácké, ačkoli levičákem nejsem. James Traub ve své knize Liberalismus tvrdí, že lékem je progresivní zdanění dědictví. Tím se podle něj opravdu všichni ocitnou na stejné startovní čáře. Alespoň co se týká ekonomických podmínek. Ve Velké Británii již podobné opatření platí. Podle mých známých – příslušníků vyšší střední třídy – však uvedené pravidlo střední třídu likviduje. Potomci nejsou schopni dědickou daň zaplatit, aniž by nebyli nuceni část dědictví prodat. Někdy celé. Domysleme to. Rodiče mají tedy možnost buď výsledky svého životního úsilí v závěrečné fázi života spotřebovat, nebo věnovat státu či dobročinnosti. Musí ovšem rezignovat na přirozenou lidskou vlastnost, kterou je ekonomické zabezpečení svých potomků. Stojí to za záchranu společnosti před osobami typu Trump, Putin, Babiš, Fico, Wilders, Le Pen apod.?