Existuje vůbec něco jako česká politika? Resp. máme v Česku vůbec politiky hodné toho označení? Politikem byl zcela jistě Churchill. Vedl svůj národ v obtížné době a nesliboval nemožné. „Mohu vám slíbit jen krev, pot a slzy“, řekl při nástupu do funkce premiéra v roce 1940. Vystřídal Nevilla Chamberlaina, který lidem sliboval mír a přinesl jim válku. S tím přicházejí někteří čeští „politici“ i dnes.
Politika se čím dál zřetelněji vyprazdňuje a redukuje na plytký mocenský kalkul. Máme sice v „politice“ řadu lidí, ale skutečných politiků pramálo. Při pohledu na současnou českou politickou scénu propadám spíše skepsi, než naději. Volených zástupců, kteří se snaží naší společností pohnout, osobností, které usilují o zlepšení situace v oblasti jim svěřené, lidí snažících se prosadit pozitivní vizi bez ohledu na nepřízeň davů Ortegy y Gasseta, je v našich krajích jako šafránu. Do jaké míry se jim to daří, je jiná věc. Ve své snaze jsou omezováni a brzděni hezkou řádkou domovnic, pavlačových drben – některé se dostaly i do evropského parlamentu – i hospodských mluvků a drobných či větších „fašounků“, kteří si jako oblast svého „podnikání“ zvolili politiku.
Byznys, nikoli služba občanům je pohnutkou jejich vstupu na veřejnost. Je to nesrovnatelně snazší. Daří se jim proto, protože občanů s obdobným postojem k životu je prostě ve společnosti mnoho. Proto máme politické „strany“ a „hnutí“ zastupující shora zmíněné typy lidí i v poslanecké sněmovně. Jeden z jejich představitelů to dotáhl až na premiéra a zkouší to znovu. Za posledních zhruba deset let si společnost jen dvakrát uvědomila, čemu je nutno zabránit. Poprvé když hospodského mluvku nenechala znovu nabýt funkce premiéra a podruhé když zmíněného kašpárka odmítla instalovat do funkce prezidenta. Pohnout českou společností jiným směrem, než je neustálý negativismus, odpor k jakékoli pozitivní změně a předpojatý kriticismus vůči vrchnosti – třeba mezinárodně i evropsky úspěšné – vyžaduje abnormální úsilí a lze ho dosáhnout pouze v kritických okamžicích a bohužel pouze na omezenou dobu. Viz zvonění klíči v roce 1989, obracení směrovek na silnicích v roce 1968 apod. Z tohoto pohledu vláda prohospodařila minulý i letošní rok svého vládnutí. Nezbavila státní správu všech možných individuí, jimiž ji zaplevelila minulá vláda ANO a komunistů. Nebyla důsledná vůči personálnímu obsazení orgánů dohlížejících na veřejnoprávní sdělovací prostředky. Zachovala se tak v situací, kdy se musí vyrovnávat jak s nebezpečím z východu a s de facto válečným stavem, v němž se Česko spolu s celým „západem“ nachází (což není moje stanovisko, nýbrž opakovaný narativ současného ruského vedení včetně mezinárodně uznaného zločince Putina). Vláda se adekvátně nevyrovnává ani s růstem nacionalistických až fašistických tendencí ve vnitřní politice. Téměř všechny opoziční figury usilující o místo na českém politickém pódiu jsou pouze představitelé mocenského kalkulu. Samozřejmě i zde existuje jistá škála, na níž jsou tihle “politici” seřazeni. Jejich nejnižšími a nejodpornějšími představiteli je pro mne celé “hnutí” ANO v čele se svým šéfem, a pak různé “bojůvky” jako Okamurova SPD, Turkovi motoristé, Rajchl a pod.
Václav Havel ve sborníku statí „O lidskou identitu“ vyslovuje v rozhovoru s Jiřím Ledererem názor, že správná politika by se měla pokoušet překračovat limity historicko-sociálního stavu společnosti, nikoli vycházet těmto limitům vstříc a podporovat je. Taková politika nemá jen poskakovat za společností a podbízet se jí, ale snažit se „vyždímat“ ze společnosti to lepší a perspektivnější. To je podle podle prvního prezidenta samostatného českého státu skutečná politika. To, co je za politiku pokládáno dnes, je jen ubohý mocenský kalkul.
Myšlenky a reflexe 