Na co Evropa čeká?

Musím se přiznat, že mi čím dál tím víc vadí výroky zejména evropských, ale i zámořských a českých politiků, týkající se konfliktu na Ukrajině. Shodují se na tom, že nevíme, jak dlouho bude válka na Ukrajině trvat. Jak to, že nevíme? Přece je to zcela jasné. Válka bude trvat tak dlouho, dokud Evropa neposkytne Ukrajině tak masivní a potřebnou vojenskou pomoc, že Ukrajina bude schopna se agresorovi ubránit a obnovit svoji svrchovanost nad celým svým vlastním územím. Vyhnat Rusy jak z východní části své země, kterou Rusko okupuje, i z Krymu.

Musím připomenout, že Krym nebyl vždycky ruský, jak se obecně traduje. Jako o ruském lze o Krymu mluvit maximálně od poloviny 18. století, kdy ho definitivně anektovala Kateřina Veliká, což je zhruba dvěstěpadesát let. To skutečně není odedávna. A i po této anexi nežili na Krymu výhradně Rusové. Žili tam samozřejmě Ukrajinci, kozáci, Tataři i další etnika. Koneckonců prvními obyvateli Krymu byli Řekové. Řečtí obchodníci, kteří Krym kolonizovali a nazývali ho Tauridou.  Jen pro pořádek uvádím, že v roce 1918 byl Krym krátce samostatnou socialistickou sovětskou republikou  Tauridy. Tatary z Krymu vyhnal až Stalin po druhé světové válce, kdy se celý národ musel nuceně přemístit do dnešního Tatarstánu a místo nich přišli další Rusové. Taková malá genocida. Za nepřijatelné považuji rovněž zpochybňování existence ukrajinského národa. Tento narativ používá jednak Putin, jednak přátelé ruského diktátorského fašistického režimu v Evropě i jinde ve světě. Je lživý. Vadí mi zejména v kontrastu s bezmyšlenkovitým přejímáním narativu o národu palestinském. Palestinci jsou násobně mladším etnikem než Ukrajinci. Vlastně žádným specifickým etnikem nejsou. Termín Palestinci použil poprvé terorista a nositel Nobelovy ceny míru Jásir Arafat někdy v polovině šedesátých let minulého století. Tedy před zhruba šedesáti lety. Do té doby žádní Palestinci neexistovali, o žádných Palestincích se nikdy nemluvilo. Nemají například žádnou svoji svébytnou kulturu. V protikladu pak stojí např. N.V.Gogol nebo třeba Sergej Prokofjev, kteří jsou rodilými Ukrajinci. I když se o nich mluví jako o ruských umělcích, jsou Rusy zhruba tak, jako je Milan Kundera Francouzem. Na Krymu a na Donbase není napadena pouze Ukrajina. Je tam napadena Evropa jako taková. Proto by Evropa jako celek měla mobilizovat veškeré svoje zdroje a agresora ze svého území vyhnat. Myšlenka, že Španělska či Portugalska se ruská válka týká méně než třeba Estonska či Finska, je absolutně lichá. Nebojím se říci hloupá. Nepřijatelná. To podstatné, co by Evropa jako celek měla aktuálně učinit, je co nejdříve vyrovnat svůj společný, evropský vojenský podíl na rozpočtu a síle NATO se Spojenými státy. Silný partner bude v očích druhého partnera vnímán s daleko větším respektem. Pokud bude Evropa silná, nemusí se obávat zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Silná Evropa bude i pro Trumpem vedou Ameriku žádoucím partnerem. My, Evropané, nemůžeme stále pokukovat za Atlantik, jestli nám USA pomohou, když se nám děje nějaké příkoří.  Říká se, že HDP Ruska je zhruba stejně velké, jako HDP Itálie. Evropa je násobně ekonomicky silnější než Rusko a disponuje více než trojnásobkem obyvatel. Vojenská síla Evropy se po válce přetaví ve významnou ekonomickou sílu. Prostředky vložené do obrany Ukrajiny se Evropě po válce mnohonásobně vrátí při rekonstrukci ruským agresorem poničené země. Na co Evropa čeká? Přispějí nadcházející volby do evropského parlamentu k žádoucí změně? Pokud se do něj dostanou myšlenkoví velikáni typu Kláry Dostálové nebo Jaroslavy Pokorné Jermanové (ANO), zřejmě ne. Nicméně my, Evropané, bychom si lepší evropský parlament zasloužili. I když bychom po několik let nemohli možná jezdit několikrát ročně na dovolenou a museli více používat hromadnou dopravu než každý jednotlivec svoje auto. Ve všech ohledech by se nám to vyplatilo. Svoboda a zdravé sebevědomí za to stojí.