Vše, co člověk vynalezne, každý lidský výtvor, byť sebehodnotnější, může být zneužit. A také zneužit bývá. Podívejme se na institut svobody slova a na lži šířené s odvoláním na tuto základní lidskou svobodu. Počátky svobody projevu souvisejí se vznikem demokracie a najdeme ji už v antických Athénách. Dnes a denně jsme svědky jejího zneužívání při sledování dění v poslanecké sněmovně. Živnou půdou je pro tuhle skutečnost fakt, že velká většina lidí nepřemýšlí, jednak z důvodu zaneprázdnění prací, jednak z důvodu zaneprázdnění zábavou, či jen proto, že přemýšlení je namáhavé.
Z definice je svoboda slova svobodou zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. Vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Tolik definice. Ve všech statích a úvahách, pojednávajících o svobodě slova či projevu, se jako o součásti svobody slova hovoří o morálce. Morálka se zde sice jako kategorie nedefinuje, ovšem základní povědomí o ní má, či měl by mít, každý jedinec. Jestliže jsme svědky výroků o dětech jako o tom nejcennějším, co člověk má a vzápětí zjišťujeme, že původce tohoto výroku zneužil svoje děti ke svému byznysu a navíc je nechal prohlásit za duševně choré, co si máme o jeho morálce myslet? Když řečník přísahá na veřejnosti na zdraví svých dětí a vzápětí zjistíme, že ona přísaha byla křivá, budeme apely tohoto řečníka na morálku brát vážně? Budeme jeho kritiku svých oponentů považovat za oprávněnou? Jistěže ne. Nicméně téměř 30% občanů Česka bere tuto osobu stále vážně. O čem to svědčí? Česká společnost je nemocná. Ne, že by v tom byla sama. Nemocné jsou společnosti řady evropských zemí, včetně třeba společností Spojených států i dalších zemí v celém světě. Neuralgickým bodem, který lze ve všech uvedených případech vytknout před závorku, je právě svoboda slova. Společným znakem většiny uvedených společností je velmi dobrá ekonomická situace jejich obyvatel spolu s rozbujelým přesvědčením (zejména v Česku), že na svůj welfare mají nezpochybnitelný nárok. Samoživitelky s několika dětmi různých otců obviňují stát, že jim neposkytuje dostatečnou podporu. Lidé s dluhy, do nichž se dostali svou vlastní „zásluhou“, viní stát z nedostatečné podpory. Důchodci z řad OSVČ, kteří se v období aktivního života snažili platit co nejnižší sociální pojištění (byť měli někteří z nich nadprůměrné příjmy) poukazují na to, že nejsou schopni ze svých důchodů vyžít. Svou vlastní zodpovědnost za svoji situaci si buď vůbec neuvědomují, nebo ji absolutně neberou v potaz. Pokud jim chce stát vyjít vstříc a zvýší kvůli tomu některé daně, je to pro tyhle lidi opět důvodem pro kritiku státu. Ještě na počátku minulého století, což není tak dávno, chápali lidé život jako cestu, při níž je nutno postarat se o sebe svými vlastními silami. Řečeno slovy Josého Ortegy y Gasseta uvědomovali si, že „život je nekonečná a vrcholně problematická skutečnost“, resp. „každý život je boj a úsilí být sám sebou“. Mimořádně rychlý rozvoj techniky a technologií nicméně o míle předbíhá rozvoj lidského chápání sama sebe a svého místa a svojí role ve světě. Příkladem může být nejen vlastnictví nejnovějšího druhu mobilního telefonu osobou v dluhové pasti, ale třeba chudinské přístřešky z vlnitého plechu na cestě z filipínské Manily na pobřeží, z nichž v každém běží velká barevná televize. V českém parlamentu máme pět politických stran. I když je tam sedm subjektů. Za politickou stranu nelze považovat spolek, jehož zapřeným programem je shromažďování peněz pro svého vůdce/majitele/zakladatele. Už sám tento stav není přirozený. Je atributem nemocné společnosti. Chybí zde onen morální rozměr. Smečka vlků, mraveniště nebo hejno špačků takový stav nestrpí. Vybrat si vůdce, který společnosti škodí, dokáže jenom člověk. Příklady vidíme jednak v historii (Hitler), jednak v současnosti (Putin, Orbán, Babiš, Okamura). Taková uskupení máme ve sněmovně dvě. Živnou půdou je pro ně skutečnost, že velká většina lidí prostě nemá žádný názor. Bergman v Sedmé pečeti upozorňuje, že „většina lidí nerozjímá“. De facto jde o organizace typu Cosa Nostra, které díky svobodě slova a liberální demokracii (na jejíž základy tahle uskupení soustavně útočí) dostávají možnost vytvářet ve veřejnosti dojem, že jsou politickými stranami. Navíc jim k tomu slouží nejen sdělovací prostředky, které buď vlastní, ovládají, nebo o jejichž ovládnutí usilují, ale bohužel i sdělovací prostředky veřejnoprávní. Pod pohnutkou neuvěřitelné poučky: pět minut Židé, pět minut Hitler. Ve světle této skutečnosti jsou úvahy nad pojmem svobody slova nezbytné. V demokracii má každý právo vyjádřit se a sdělit svůj názor. Což si ale nesmíme plést se svobodou lhát. Vůbec nejhorší je zneužití svobody slova pro vytváření slovní mlhy, kdy se veřejnosti věcně nesděluje vůbec nic, ale pomocí kombinace sprostot, urážek a polopravd vzniká dojem, že cosi řečeno je. Přesně to nedávno v poslanecké sněmovně vyjádřil ministr pro EU, když řekl, že pokud někdo lže, krade a podvádí a média to napíší, pak to není pomluva, nýbrž prostý a doložitelný fakt. Pojem svobody slova zasluhuje v době, kdy prakticky každý může plivnout do světa jakoukoli nepravdu, lež, hrubou insinuaci či jakýkoli škopek špíny buď předefinování, nebo přinejmenším nový výklad. Svoboda slova totiž podléhá omezením, dokonce takovým, které plynou ze zákona. Vyžaduje respekt k právům a pověsti jiných, a také bezpodmínečný respekt k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky. Ano, opět jsme v souvislosti se svobodou slova u morálky. Jak tuhle situaci řešit? Není to snadné, ale což třeba takhle: navrhnout České televizi, pokud chce stále poskytovat obrazovku lidem produkujícím nenávistné projevy či negativní „mlhu“, umístit vždy do rohu obrazovky pravdivou a ověřenou informaci o konkrétním řečníkovi. Až si bude exministryně financí stěžovat na cokoli, protože ona si stěžuje na cokoli, divák by na obrazovce viděl upozornění typu „tato paní zadlužila Česko o bilion Kč, každého z vás tedy o cca 100 tisíc Kč“. Nebo „tato paní utratila z vašich daní dva miliony Kč za to, aby se vám více líbila na fotografiích“. Až bude exministr průmyslu i dopravy mluvit o nedostatečném financování dálnic, může divák vidět třeba „za ministrování tohoto pána se příliv dotací do Agrofertu zvýšil z cca 700 milonů ročně na cca 2 miliardy ročně“. U expremiéra je si možno z řady jeho lží vybrat pro takový postup cokoli. Čapák, děti, zaklekávání, členství v StB i v KSČ, reklama za stovky milionů ve vesničce Olbramovice atd…atd. Troufám si tvrdit, že svobodě slova by tento způsob prezentace prospěl. A Česko by se mohlo vyhnout bezpečnostnímu riziku.
Myšlenky a reflexe 