Rozděl a panuj

Společenská diskuze se v Česku vede v hospodách i v parlamentních lavicích. O dění ve společnosti Informují jak soukromá, tak veřejnoprávní média. Deníky Dnes, Lidové noviny plus desítky časopisů a rozhlasových stanic patří Andreji Babišovi a proto o něm mluví hezky, o vládních politicích pak nehezky. Nova, Prima, TV Barrandov a další média jsou v soukromých rukou a jejich nejvlastnějším zájmem je zisk. Finanční. Zisk jim přináší – zjednodušeně – inzerce, sledovanost, prodejnost. Tahle kritéria nemíří na intektuálně vyspělejší publikum. Logicky míří tam, kde mohou zasáhnout největší část populace. K její identifikaci postačí jednoduchá Gaussova křivka.

Jedinou platformou, která je schopna tento pohled na dění ve společnosti vyvažovat, jsou veřejnoprávní média. Veřejnoprávní Česká televize poskytuje ve svém zpravodajství (stejně jako veřejnoprávní Český rozhlas) zhruba stejný prostor představitelům vládních i opozičních stran. Přesto nelze považovat přístup veřejnoprávních médií za vyvážený. Vyváženost zpravodajství nelze měřit často zmiňovaným příkladem „deset minut židé, deset minut Hitler“. Společenské prostředí i rétorika představitelů politických stran dávno ztratily objektivitu, která byla jedním ze základních kamenů liberální demokracie. Voltairův citát „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“ se dnes bohužel stal jen prázdnou floskulí. Síla dezinformací vzrostla nebývale. Zástupci soupeřících politických proudů dnes své protivníky v diskuzi všemi myslitelnými způsoby dehonestují, přičemž používají výrazy a obraty dříve „zakázané“. Nazvat oponenta v diskusi lhářem je dnes to nejmenší. Kampáááň, účelovka. Občan tak získává dojem, že v politice jsou pouze lháři, podvodníci, popřípadě nuly, kašpaři a loutky. V používání tohoto slovníku vynikají představitelé populistických a antisystémových stran a hnutí. Jsme svědky nebývale brutálních útoků na demokratické instituce a na základní pilíře demokratických systémů, jako jsou parlamenty (v USA dokonce útok fyzický), veřejnoprávní média (Maďarsko, Polsko, Česko), nezávislé soudnictví či nejrůznější správní orgány na všech úrovních. Útoky jsou vedeny zvenčí, z autoritářských, totalitářských a teroristických systémů (Rusko, Čína), přičemž jsou podporovány vnitřními neofašistickými a populistickými uskupeními, maskovanými jako nejrůznější think-tanky, politické strany nebo hnutí. Jejich personifikací jsou osoby typu Vladimíra Putina, Si Tin Pchinga, Bašára Asada apod,, ale i Marie Le Pen ve Francii, Donalda Trumpa v USA nebo Viktora Orbána v Maďarsku. U nás jsou reprezentanty těchto proudů zejména Andrej Babiš, Tomio Okamura a osoby typu Vrábel a jeho společníci, antirouškaři, agitátoři proti očkování a ti, kteří mají plná ústa „Česka na prvním místě“ či „slušných lidí“. O tom, kdo je slušný, rozhodují samozřejmě oni sami. Jejich cílem je rozdělit společnost aby dokázali její část lépe ovládat a tím si zajistili svůj vlastní welfare. Rozděl a panuj je návod prastarý. Pokud tedy Česká televize poskytne k vyjádření k jakémukoli tématu prostor osobám typu paní Schillerové, pana Havlíčka, pana Okamury a jejich soudruhům, měla by divákům a posluchačům kvůli objektivitě předsunout, že právě dává slovo příslušníkovi antisystémové politické strany. Ať už podporuje agenta StB a křivopřísežníka, zneužívajícího svoje vlastní děti, nebo politického podnikatele, žonglujícího s lidským strachem. A že nejen politické, nýbrž i sociální postavení nadcházejícího mluvčího – tedy jeho/její příjmy – je přímo závislé na okázalosti podpory pana Babiše nebo pana Okamury. Vzhledem k tomu, že jde o pravdivé informace, dostála by tak Česká televize konečně svému veřejnoprávnímu poslání. Jakékoli vyjádření kohokoli z hnutí ANO nebo SPD by tak bylo postaveno do světla přesně odpovídajícího skutečnosti.