V posledních zhruba dvaceti letech převládl v české společnosti názor, že hospodářské zájmy jsou objektivní, zatímco hodnotová stanoviska jsou subjektivní, osobní. Tak zvanou ekonomickou diplomacii jako prý moderní a funkční stanovisko státu zavedli rukou společnou a nerozdílnou Miloš Zeman a sociální demokracie. Uvedený myšlenkový směr ovšem není specialitou Česka. Setkáváme se s ním i v řadě dalších liberálně demokratických zemích. Myslím, že je nejvyšší čas tenhle narativ změnit.
Lakmusovým papírem pro identifikaci společenských postojů je aktuálně probíhající válka na Ukrajině a s ní související potíže obyvatel zemí, které Ukrajině pomáhají a poskytují pomoc lidem, kteří k nám přicházejí z válkou sužovaných oblastí. Střet ekonomického, řekněme utilitárního a hodnotového pohledu na fungování společnosti se vyhrotil již několik let před ruskou agresí. V USA rozdělil společnost Trump, ve Francii ji rozděluje Le Penová, v Nizozemsku Wilders, na Slovensku Fico, v Rakousku Haider a v Česku Babiš a Okamura. James Traub ve své knize „Liberalismus“ popisuje současnou americkou – řekněmě trumpovskou -verzi tohoto fenoménu takto: „jedním z mnoha ohledů, v nichž (Donald) Trump potřísnil americkou kulturu, je jeho redukce veškerých hodnot na tržní hodnoty. Je to zdaleka nejupřímnější výraz jeho intuitivního pohledu na svět, protože Trump posuzuje všechny mezilidské vztahy jako transakce a v penězích vidí nejvyšší instanci úspěchu a neúspěchu.“ Ruský vpád na Ukrajinu a reakce demokratického světa na tuto agresi staví obyvatelstvo i vlády těchto zemí před jednoduchou rovnici. Pomáhat hájit hodnoty, na nichž euroatlantická civilizace stojí, nebo se spíše starat o sebe, o svoje žaludky, o svoje zimní a letní dovolené a o pětadvacet stupňů v koupelně? Tohle dilema je staré jako lidstvo samo. Máme si ve jménu našich hodnot utáhnout opasky? Není to tak dlouho, co v euforii po roce 1989 odpověděli Češi (a tehdy i Slováci) na tuto otázku jednoznačným ANO. Už Mojžíš po návratu z hory Oreb dal svému národu jasným způsobem najevo co je pro zdraví národa podstatné. Nechal roztavit zlaté tele a lidem předložil soubor hodnot ve formě desatera. Soupeření ekonomického pohledu na svět s pohledem hodnotovým není tedy nic nového. Atributy funkčního státu jsou především vzdělání a mravnost. Že jsou tato slova TGM opodstatněná, můžeme vidět právě teď. V uvedeném období jsme bohužel o vzdělanost/školství příliš nepečovali. Mravnost, pokud zde nějaká byla, zmizela téměř docela. Od odstoupení Jana Kalvody kvůli používání titulu JUDr (potřebné vzdělání má, pouze nesložil rigorózní zkoušku) až k obžalovanému a trestně stíhanému předsedovi vlády uplynulo pouhé čtvrtstoletí. Podivnému uskupení, které vede tenhle komunista a estébák, člověk, který neváhal zapojit svoje děti do podvodného kšeftování, křivě veřejně přísahal na jejich zdraví, prohlásil je za duševně nemocné a syna nechal kriminálníkem odvézt na okupovaný Krym, dává svůj hlas téměř třicet procet našich spoluobčanů. Na komunální úrovni se s tímto uskupením, tedy s lidmi, kteří tohoto člověka podporují, nestydí paktovat i demokratické strany. Spolupracují s lidmi, jejichž deklarovaně „politickým“, ve skutečnosti však pouze prospěchářským postojům zmíněný člověk nijak nevadí, protože díky němu získávají mocenskou výhodu, kterou přetavují ve výhody ekonomické. Mravnost zmizela. Můžeme jen doufat, že nikoli definitivně. Příznaky této tendence bohužel – jak už bylo řečeno – nejsou českou specialitou. Upřednostňování bližší košile než vzdálenějšího kabátu se projevuje téměř ve všech zemích, které fungují v rámci liberální demokracie. Světlou výjimkou se zde zdá být Skandinávie, i když přinejmenším ve Švédsku se některé nenávistné a společnost rozdělující myšlenky začínají objevovat rovněž. Podíváme-li se na příčiny, které napomáhají k preferování hospodářsko-utilitárního pohledu na svět a které společnost rozdělují, uvidíme především strach. Jeho nositeli a šiřiteli jsou vesměs shora zmíněné osoby. Ve všech uvedených zemích využívají skutečnosti, že pro některé občany je současná situace opravdu tíživá. Jejich problémy nelze bagatelizovat a nebagatelizuje je ani současná vláda. Povedl se jí malý zázrak, když dokázala pro Česko zajistit dostatek plynu na celou zimu jak pro podniky, tak pro domácnosti. Hledá nástroje, jak lidem pomoci ještě výrazněji, přičemž se objevují i hlasy volající po přibrždění této pomoci, která zvyšuje zadlužení země. Nicméně řekněme si opravdu na rovinu, jak se projevuje válka a jak se projevuje krize. Ve válce jsou vždycky ekonomicky postihovány všechny strany konfliktu. Argument, že Česko není ve válce, že není napadeno, neobstojí. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou se nás bezprostředně dotýká proto, že jsme díky naivitě, nezodpovědnosti nebo nekompetentnosti (čtenáři vyber si) minulých vlád značně ekonomicky závislí na agresorovi, který válku rozpoutal. Velkou vinu na surovinové závislosti Evropy na Rusku nese rovněž politika minulých vlád Německa. Současně jsou mezi námi občané, kteří jsou již na hraně možností svoji současnou ekonomickou situaci zvládat. Nicméně Česko je zemí, kde jsou společenské sociální rozdíly ještě stále jedny z nejmenších na světě vůbec. Donedávna jsme se tím pyšnili. Krize opravdu není stav, kdy nemůžeme každoročně jet na exotickou dovolenou k moři, kdy si nemůžeme dovolit večeři v restauraci několikrát týdně, kdy nám není každoročně zvýšen plat o deset procent a kdy nemůžeme bez problémů v rodině provozovat obě dvě auta. A je vrcholně nezodpovědné, ba přímo hloupé dehonestovat politika, který v takové situaci vyjádří názor, že jestliže je nedostatek plynu na topení, je normální topit méně a vzít si o svetr víc. Návrat smyslu pro skutečné hodnoty a tedy i mravnost potřebuje naše dnešní společnost jako sůl.
Myšlenky a reflexe 